Šestnáctého března oslavila narozeniny skvělá zpěvačka a skladatelka Radůza. Měl jsem tu čest, že skládala hudbu k jednomu mému filmu. Chtěli jsme se společně dobrat i té klíčové písni, která se pak hraje pod závěrečné titulky, kdy v kině někteří lidé vstávají, ale jiní se naopak ještě usadí a nechají celý příběh, aby v nich dozněl. Je vám tedy jasné, jak důležitá skladba to je. S Radůzou jsme se u klavíru bavili o tom, jak by skladba měla působit, o čem by měla být a tato skromná a obětavá dáma mne pozorně vyslechla s tím, že se mi ozve. A opravdu – snad za dva týdny mi najednou zvoní telefon: „Dobrý den tady Radůza, máte chvilku? Něco bych vám zahrála“ …a spustila zpěv i s klavírem. Byla to krásná píseň, co vám budu povídat, ale nějak jsem tam necítil tu emoci, o kterou mi šlo. Sebral jsem odvahu a upřímně to i řekl do telefonu. „Jasně rozumím, nebojte, to se povede. Já se zase ozvu“ – a zavěsila. Sám moc dobře vím, jak je křehká osobnost autora, když cokoli tvoří. Aby člověk dokázal přijmout nesouhlas anebo připomínky někoho jiného, k tomu je potřeba velké otevřenosti a velkorysosti. Ještě jsme podobné telefonáty měli snad tři – pokaždé šlo o krásné písně, ale nikdy jsem si nebyl úplně jistý. Nakonec jsme se potkali v roce 2014 opět u klavíru v ateliéru. Spíš to bylo takové rozloučení, film už byl skoro hotov, míchal se zvuk a za pár týdnů jsme šli do kin.
„Tak se nám to nepovedlo, že?“ Rovnou s upřímností sobě vlastní Radůza otevřela naše společné téma. Ostatní skladby ve filmu skvěle fungovaly, ale ta poslední, klíčová, zkrátka pořád unikala. „Jen jsem vám ještě chtěla zahrát takový motiv, co mne před pár dny napadl.“ A zahrála a zazpívala naprosto dokonalé stvoření všech představ a emocí, které jsem si na závěr příběhu představoval. Byl jsem naprosto ohromen! To bylo přesně ono! Zbývaly tři dny – a během té doby se díky obětavosti všech zúčastněných podařilo zařídit studio, v tom odvedla velikou práci produkční Kristýna Drozdová, dohodnout celou kapelu, zkomponovat celé aranžmá a píseň natočit. A tak na konci filmu nakonec byla přesně ta píseň, přesně ta nálada a to sdělení, které jsem chtěl. Jak obrovskou sílu ta písnička má, dokresloval fakt, kolikrát se mi ozvali neznámí lidé, kteří mne žádali, abych jim tu písničku poslal. Nemohl jsem, nejsem autor. A tak snad až teď, po letech navíc ku speciální příležitosti, jako narozeninový dárek autorce jsme sestavili tento skoro-klip. Radůzo, pevné zdraví, hodně lásky, inspirace a odvahy! A Vám všem, co máte rádi její tvorbu stejně jako my, přejeme, ať se písnička i s obrázky líbí! (Vlastně, teď si uvědomuji, že to je i maličko opožděný dárek panu Miroslavu Zikmundovi, ke 101. narozeninám.)