V šedesáti letech vydal svůj životopis: Děravé paměti – Šedesát báječných let pod psa. Vyšlo to na 230 stran. Je to hodně nebo málo? Přijde mi, že Michal Viewegh se mnohokrát vydal veřejnosti všanc bez toho, že by se dělal lepší. Proto se umí pochválit, pochlubit, vytahovat i přiznat k něčemu, co sice mnozí děláme taky, ale tajíme to, stydíme se. Jsem rád za naše setkání a vážím si toho, že i při rozhovoru jsem cítil upřímnost a (mnohdy sebezničující) otevřenost. Bylo to bezva setkání. A teď jsem na tahu já, abych sebral sílu a dočetl Biomanželku. Román, který tvrdě ukazuje jednoduchost nás chlapů, rafinovanost ženských, když se rozhodnou…a snadnou manipulativnost těch, kteří jsou nerozhodní…

Obrovské bohatství dlouholetých médií je v jejich archivu. Tomáš Černý je moderátor Českého rozhlasu, dramaturgem rozhovorů Lucky Výborné a také velký znalec rozhlasového archivu. Pro naše setkání na hausbotu vybral ode všeho něco – první slova slavných moderátorů, dobovou reportáž z války, účast na lovu slonů v 60.letech…najednou člověk sleduje nejen to, jaké to je cestovat časem, ale i jak se změnil svět, ve kterém žijeme a jaká kouzla nese rozhlasácké poslání. Co vám budu povídat, připadal jsem si jako v cukrárně, kde každý zákusek doslova zve k nakousnutí…:-)

Jeho jméno se skloňovalo v 68. roce s nadějí, že právě on by mohl reformovat ČSSR. Jeho jméno se také skloňovalo v 89. v době Sametové revoluce, kdy bylo možné, že by z Alexandera Dubčeka byl Československý prezident. Jak to s ním tedy doopravdy bylo? Byl to poctivý chlap a hrdina, kterému jen dějiny nikdy nedaly tu správnou velkou pozici na výsluní a nebo to naopak byl oportunista a prospěchář, který vždycky šel tam, kam šel proud a souhry okolností ho vynesly do souvislostí, o kterých si někdo myslí, že by tím pádem Alexander Dubček mohl být velký státník?

Tento rozhovor začal o deset minut později a ještě o deset minut dříve skončil – Mára je věčně ve spěchu, protože jak sám říká – nejcennější komodita na světě je čas. Tím i vysvětluje, proč odešel z korporátního světa a naplno se začal věnovat pobytu tam, kde to má nejradši – v horách. Holeček je známý bourák, frajer, nejlepší český horolezec, držitel dvou nejprestižnějších Zlatých cepínů za nejlepší světový výstup v letech 2018 a 2020 – v pravdě „Jaromír Jágr českého lezectví!“ Bavili jsme se o tom, jaký je partner, jak zvládá své rodinné role, jak vnímá smrt a také třeba jak vlastně dosahuje svých cílů, kde má kořeny jeho cílevědomost?
Vítali jsme se i loučili s tím, že je to vlastně jen povídání, na které zase přirozeně příště navážeme…

V kinech je nový film, jděte na něj!
https://youtu.be/ZG58sch5zec

Natáčení proběhlo v partnerské prodejně Marka Holečka i Petra Horkého – Norská móda v centru Prahy na Národní 37.

Lenka Linhartová je maminka, která se svým synem s Aspergerovým syndromem vyrazila na měsíc do Thajska a o pár let později do Maroka, napsala knihu, kterou si nakonec i sama vydala a vyhrála s ní Cenu Hanzelky a Zikmunda za Cestopis roku 2020, odešla z velkého grafického studia, protože chce tvořit po svém. Lenka chce po svém zjevně tvořit celý svůj život. A daří se jí to. Kde na to bere sílu a energii? Nechte se inspirovat tímto rozhovorem!

Srí Lanka je jedno z nejkrásnějších míst, co jsem kdy na světě viděl. Covid, série nedobrých vládních rozhodnutí a korupce se pak podepsaly pod to, v jaké situaci je ta nádherná země dnes. Nevím nakolik jste to v mumraji všech ostatních zpráv zaznamenali, ale Srí Lanka je na pokraji státního kolapsu. Chybí léky, paliva, nefungují státní instituce včetně škol. Velké demonstrace a střety s policií jsou téměř na denním pořádku.
Vím, že někdy dokola opakovaný patřičně emotivní záběr dokáže vyvolat iluzi katastrofy, i když třeba nenastala. Proto jsem chtěl hovořit s někým, kdo na Srí Lance žije. A tak jsem oslovil Hanu Sklenářovou Hettiaratchi, která se na perlu indického oceánu už před lety přestěhovala.

Tak tedy začíná rozhovor o tom, jak probíhá krize na Srí Lance očima toho, kdo v tom žije…

Petr Juračka má novou knihu, chystá novou expedici, natáčí celovečerní film, loni dramaticky sestupoval z Manáslu…do toho stále pracuje na Přírodovědecké fakultě UK a bacha, je to otec, posedlý svými dcerkami…a docela bych řekl, že je to i fajn manžel pořád zamilovaný do svojí Zuzky….ale kdoví, možná, že ona by to pojmenovala jinak…! 🙂

Přemýšleli jsme, jestli to vůbec pouštět ven kvůli problémům se zvukem, ale občasné Juračkovy verbální úlety jsou tak výjimečné, že jsme došli k tomu, že nemáme právo jeho fanouškům odpírat další zážitek „Juračkovského větvení“. Ostatním se omlouváme a věříme, že nás pochopíte.

Jasně, máme jasno v tom, že komunisté napáchali v naší zemi spoustu zlého. Ale už méně máme jasno v tom, jak se na tuto stranu dívali lidé právě v tom osmačtyřicátém. Víme, že v roce 1946 regulérně vyhráli volby – to asi úplně nespadlo z nebe. A i když se to možná nebude teď vnímat radostně, dva roky poté bylo (bohužel) dost lidí, kterým se hezky poslouchala ta „Gottwaldovská“ mluva…jdeme do další možná kontroverze – jdeme otevřít otázku, jaká byla obecná podpora komunistického režimu po roce 1948 v Československu.

Jak se posouvá pozice Číny vlivem války na Ukrajině? A co posílení pozice Číny v tichomoří? A rozkolébená Asie? Je snad možné, že se Čína promění ve světového mírotvorce? Odpovídat na otázky bude Ondřej Kučera z Katedry asijských studií na filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci. Náš respondent je také členem vědeckého týmu projektu Sinofon.

V poslední době se toho ve školství stalo opravdu hodně na to, abych se jako otec dvou dětí vážně zamýšlel nad tím, co se děje, co se mění a co se měnit bude. Proběhly první přijímačky, na vysokou zanedlouho, za chvíli budou maturity, teď k tomu ta šílená vražda, mez uprchlíky z Ukrajiny žáci a studenti… Do politiky se moc pouštět nechci, politické diskusní pořady nechám Václavu Moravcovi. Ale využil jsem toho, že se s Petrem Gazdíkem známe už z dřívějška a normálně jsem se jej zeptal na to, co mne zajímá, a co podle mne zajímá i další rodiče a studenty.