V tomto rozhovoru s Mnislavem Zeleným Atapanou jsme hledali, co může spojovat život v Evropě s životem v Jižní Americe. Mnohokrát jsme si spolu povídali (a určitě jste od něj mnohokrát četli), o tom, v čem všem jsou jihoameričtí indiáni vyrovnanější, lepší, než my. Ale tentokrát jsme se před kamerou konečně dostali i k tomu, jak ty „romantické řeči o čistých domorodcích“ můžeme vztáhnout k našim životům. Tím, že se vystěhujeme na ulici anebo do lesa, to asi nevyřešíme. Jak tedy?
Kromě jiného přišla řeč i na to, jak se Atapana vlastně stal překupníkem(!) cenných historických tkanin. Bavili jsme se také o tom, jaké jsou návraty k indiánským kmenům, které potkal poprvé před desítkami let. I výhled do krajiny může být posvátný…

P.S.: Omlouvám se za zvuk, dlouho jsem váhal, jestli zveřejnit video s takovým zvukem, ale nakonec jsem usoudil, že tyto Atapanovy postřehy pošlu do světa i s tím rizikem, že mi vynadáte. Rok stará záležitost jde konečně mezi Vás…

S ekonomem Vladimírem Pikorou z Next Finance jsme se pokusili osvětlit, co se teď děje se světovou i naší ekonomikou, aby se v tom člověk mohl nějak vyznat a případně si sám udělat vlastní názor. Co způsobil koronavir a na něj navázaná politická rozhodnutí? Jak se může odrazit český rekordní půlbilionový schodek na našich životech? Oč jde s evropským záchranným fondem? A co teď dělat se svými penězi – pokud někdo nějaké má…?
Vladimíra si vážím pro přímočarost, nebojácnost, s jakou řekne svůj názor a přitom pro jeho otevřenost diskusi. Někteří mu podsouvají že je proti EU, anebo naopak, že je proti támhletomu a kdečemu…ale ono to je prosté. Vladimír Pikora je zastáncem svobody, a tak se čas od času ocitá ve při s lidmi z různých táborů, pokud dostanou pocit, že mají patent na pravdu.

Setkání s Robertem je úžasný barevný vodopád obrazů z jeho života, vyprávění, ve kterém se skrývá naprosté odhalení jeho pracovních postupů, metod a přístupů. Jeho vlastní život je tak propletený s tvorbou, až se stává, že na jeho workshopech někteří posluchači strženi vyprávěním ani nerozeznají technické finesy a kouzla, která legendární fotograf jen tak mezi řečí prozrazuje.
U každého rozhovoru si vybíráme některé obraty, které náš respondent řekne a z nich pak vybereme nadpis. Tentokrát uděláme výjimku a nabízíme i ty nevybrané: Módní fotka je o snech. Mladí trpí rozhodovací paralýzou – neví, co si vybrat. Fotím každý den. Dnes vám gatě nikdo nestáhne zadarmo…

Věříte předpovědím počasí? Karl Gabl pomohl svými analýzami k úspěchu mnoha legendárním horolezeckým výpravám, i když jejich členy třeba nikdy nepotkal. A důvěra lezců v jeho předpovědi bývá tak veliká, že vyrazí na cestu i když ještě zuří bouře. Pokud Karl řekl, že přejde, pak není důvod nic odkládat.
Toto natáčení bylo setkáním s laskavým mužem, který miluje hory – a lidi. Umí nést odpovědnost za životy členů expedic, i za svůj. Někdejší držitel světového lyžařského rekordu umí rekonstruovat počasí i do minulosti a díky tomu luštit například i tajemství Malloryho expedice na Everest.

Přesně volená slova, brilantní a zřetelné formulace. Upřený pohled do očí, přítomnost tady a teď. Řekl bych, že tím Anna Hogenová posluchače uklidňuje – cítím, že tu o něco jde, a že existuje řešení. To je navzdory všem strachům, dezinformacím a nejistotám dnešního světa najednou úžasná, dobrá zpráva. Není možné žít bez filozofie, ani ten největší drsoň pragmatismu nemůže být bez toho, že si o světě, o sobě a o lidech kolem sebe něco myslí. To je jeho filozofie. Tato věda není mudrováním o životě, ale jakýmsi základním „úklidem“ v hodnotách, pro které má smysl žít a za které má smysl se postavit. Paní profesorka Hogenová je dáma, která dokáže být odborná a konkrétní, ale přitom zůstává v kontaktu s „normálním světem“, je v kontaktu s každodenností. Setkali jsme se o prázdninách u ní na chalupě, postavili kamery a začali povídání, které pro mne bylo jedním z nejsilnějších a nejkrásnějších, jaké jsem kdy s kým měl tu čest vést. Možná jsme začali trochu moc filozoficky – pokud by vás to vylekalo, klidně přeskočte na další kapitolu, která vás zaujme. Svobodně si jako ze švédského stolu vybírejte na co máte chuť.

Přijměte pozvání k neobvyklému setkání: Herec Jan Budař vidí svět svýma očima – vidí víc a vidí po svém. Povídali jsme si o přístupu k herectví, o tom, jak se stát Čapkem, jak prožívat radost a také jak ji k sobě vůbec pustit. Když jsme spolu byli minulý týden na výletě, jeden z kolemjdoucích se k Honzovi hrnul se slovy: Vás znám z televize a z filmů, vy jste pan Úlisný! Chvíli jsem Janovi záviděl jeho popularitu a chvíli jsem litoval jak tvrdě se člověku promítnou do života charaktery a jména některých rolí – co s tím? I o tom jsme si povídali. Důležitá část rozhovoru se týkala knih, které Jan píše, a které si sám ilustruje. Pohádka Princ Mamánek se připravuje ke zfilmování a Příběh lásky před pár týdny vyšel pod křídly nakladatelství Albatros.
Společně jsme natočili surrealistické předávání cen nejlepším českým lyžařům, které se kvůli koronaviru nekonalo – tím pádem jsme se museli dotknout i všudypřítomného nošení roušek…

Jestli si myslíte, že to na večírku umíte rozbalit, podívejte se na toto! Kuba, městečko Remedios, konec roku. Dva týmy místních ohněstrůjců chystají souboj. Moc by mne zajímalo, co by na toto video řekl pojišťovák anebo nějaký garant bezpečnosti práce. Natáčeli jsme to už před několika roky, ale ten zážitek je pořád velmi silný…:-)

Představte si chviličku před západem slunce. Kolem otevřená česká krajina a nahoře jste sami s někým, koho přesně v tuto chvíli chcete mít vedle sebe. Rozhledna na Vrbici, Orlické hory. Jsem velký obhájce prokrastinace. Podle mne hlava duše i srdce člověka čas od času potřebuje zpomalit. Vydechnout a nechat doběhnout myšlenky, zážitky a pocity. Produktivita není všechno.
Místo: Vrbice v podhůří Orlických hor.
www.vrbice.info

Fotila války, nakonec se věnuje zvířatům po celé planetě. Opakovaně získala ocenění na World Press Photo, její fotky nakupují světové agentury. Člověk by si řekl „ta už je v klidu, ta je za vodou.“ Ale je to jinak – nečekejte sebejistou dámu, která je zakotvená v tom, co umí a na co má „glejt“. Pořád zkouší něco nového – točí malá videa i dokumentární filmy, věnuje se svému instagramu a pochopitelně fotí. Nečekejte ani, že by vydávala jednu obrazovou publikaci za druhou – „na knihu člověk musí mít projekt, misi, myšlenku, cíl, aby knížka měla smysl.“ Když vymyslela, že se bude věnovat pandám, nejprve ji v National Geographic odmítli – podstatný byl ale projekt, ne smlouva, a tak se zakousla a celý cyklus uskutečnila ve vlastní produkci – a výsledek byl tak dobrý, že původně odmítající společnost dala kýžený článek na titulní stranu! „Nedívejte se kam chcete dojít, ale věnujete se tomu, pro co žijete, co vás zajímá. Až potom mohou přijít výsledky!“ Natáčení tohoto Hausbotu proběhlo díky Czech Photo Centre, kam Ami přijeli jako porotkyně Czech Nature Photo.

Dneska jsme s naším koucourem Matýskem Šošonem vstávali spolu. Jsem milovník psů – kocoura jsme pořídili jen proto, že ho chtěly děti (a manželka:-). Ale jsem rád, že ho máme. Takhle jsme spolu zahájili první letní den! …když už za mnou do koupelny přišel, tak jsem vytáhl mobil a natáčel.. 🙂

John Mattone bývá označován za nejlepšího kouče osobního růstu na světě. Každopádně jeho klientela (i ceny) to potvrzují. Druhá část našeho povídání je tady. John je dostatečně silný na to, aby nemusel lhát, aby si nemusel přikrášlovat skutečnost – ano, byl osobním koučem Steva Jobse, ale hranice mezi klientem a koučem byla jasně stanovena. Přitom se spolu bavili o velmi osobních záležitostech. Co nejdůležitějšího se od něj leader světových inovací dověděl? Mattoneho vyhledal proto, že mu vyšly špatné výsledky v jeho osobnostním testu – a chtěl být lepší. Vedle toho v manažerském testování dopadl úplně jinak. Zajímá vás, jak si vedl oproti ostatním manažerům světa, kde měl nejsilnější stránky? Během tohoto druhého rozhovoru jsme se dostali až k otázkám vlastní smrti, k hledání toho, proč na světě každý z nás vlastně je. Připadá vám, že to přece nesouvisí s tím, jak kdo přistupuje a jak může být úspěšný v byznysu? Poslechněte si toto povídání.

Když jsme vyráželi na rodinnou výpravu obytným autem na tři týdny na norské Lofoty, dostali jsme k testování kompaktní plynový vařič Jetboil. Fajn, na expedice bezvadná věc, říkal jsem si, ale k čemu mi to bude do bydlíku s rodinou? Ale co, uvidíme… Nejdřív jsem to celé smontoval spíš ze zvědavosti, jestli skutečně uvařím vodu za méně než 100 sekund, jak tvrdí reklama. Potvrdilo se. 🙂 a pak jsem ten malý ešus, do kterého to celé sbalíte, bral s sebou na každý kopec, na každý pochod – když jsme zmokli anebo promrzli, skutečně během pár minut byla k dispozici polévka nebo čaj, navíc to byla změna programu, pauza, zábava. Když něco beru na test, jsem domluvení, že neslibuji pochvalné video ani jakýkoli další výstup, pokud si věc sám neoblíbím. Tady chválím v klidu. Je to príma věc, kterou si automaticky balím v podstatě na každou cestu do tvrdšího terénu i s rodinou třebas na víkend. Za pár dní s námi vyrazí i letos na prázdniny. Už to testuji rok, a pořád mne baví.