Dneska jsme s naším koucourem Matýskem Šošonem vstávali spolu. Jsem milovník psů – kocoura jsme pořídili jen proto, že ho chtěly děti (a manželka:-). Ale jsem rád, že ho máme. Takhle jsme spolu zahájili první letní den! …když už za mnou do koupelny přišel, tak jsem vytáhl mobil a natáčel.. 🙂

John Mattone bývá označován za nejlepšího kouče osobního růstu na světě. Každopádně jeho klientela (i ceny) to potvrzují. Druhá část našeho povídání je tady. John je dostatečně silný na to, aby nemusel lhát, aby si nemusel přikrášlovat skutečnost – ano, byl osobním koučem Steva Jobse, ale hranice mezi klientem a koučem byla jasně stanovena. Přitom se spolu bavili o velmi osobních záležitostech. Co nejdůležitějšího se od něj leader světových inovací dověděl? Mattoneho vyhledal proto, že mu vyšly špatné výsledky v jeho osobnostním testu – a chtěl být lepší. Vedle toho v manažerském testování dopadl úplně jinak. Zajímá vás, jak si vedl oproti ostatním manažerům světa, kde měl nejsilnější stránky? Během tohoto druhého rozhovoru jsme se dostali až k otázkám vlastní smrti, k hledání toho, proč na světě každý z nás vlastně je. Připadá vám, že to přece nesouvisí s tím, jak kdo přistupuje a jak může být úspěšný v byznysu? Poslechněte si toto povídání.

Když jsme vyráželi na rodinnou výpravu obytným autem na tři týdny na norské Lofoty, dostali jsme k testování kompaktní plynový vařič Jetboil. Fajn, na expedice bezvadná věc, říkal jsem si, ale k čemu mi to bude do bydlíku s rodinou? Ale co, uvidíme… Nejdřív jsem to celé smontoval spíš ze zvědavosti, jestli skutečně uvařím vodu za méně než 100 sekund, jak tvrdí reklama. Potvrdilo se. 🙂 a pak jsem ten malý ešus, do kterého to celé sbalíte, bral s sebou na každý kopec, na každý pochod – když jsme zmokli anebo promrzli, skutečně během pár minut byla k dispozici polévka nebo čaj, navíc to byla změna programu, pauza, zábava. Když něco beru na test, jsem domluvení, že neslibuji pochvalné video ani jakýkoli další výstup, pokud si věc sám neoblíbím. Tady chválím v klidu. Je to príma věc, kterou si automaticky balím v podstatě na každou cestu do tvrdšího terénu i s rodinou třebas na víkend. Za pár dní s námi vyrazí i letos na prázdniny. Už to testuji rok, a pořád mne baví.

Čekal jsem debatu o tvrdém byznysu, o tom, jak neustupovat a jít si za svým. Pletl jsem se. Možná, že takhle se školí nízké manažerské pozice (pokud vůbec). Ale s koučem Johnem Mattonem jsme v nejvyšších patrech světového byznysu – mezi jeho klienty patřili a patří například arabští šejkové, globální ředitel Pepsi Coly a třeba už zmiňovaný Steve Jobs. Jste zvědaví, kde mají mezery a slabiny taková esa? Co se vlastně mohou naučit? A čím to může být přínosné pro nás všechny? Dopřejte si toto povídání. John Mattone je fascinující otevřený a upřímný chlap, když jsem ho poslouchal, začalo mi být postupně jasné, proč se dostal tak vysoko. Mimo jiné jsme se bavili i o krizi leadershipu – chcete-li krizi vůdců anebo krizi elit. Musím říci, že debata s ním mi v hlavě rezonuje pořád. Čas od času se mi najednou něco vybaví a uvědomím si, kolik toho, co říká, souvisí i s každodenním životem. Jeho konzultace stojí kolem 10tis eur za den. Dejte si jednu lekci zdarma…:-) (druhou dodám za pár dní – tak si nezapomeňte zakliknout odběr!)

Příběh s koronavirem ukončil první dějství. Teď se vedou debaty, co bude dál. Nakolik se svět změní, co se bude dít se světovou i lokální ekonomikou atd. Přijde mi, že stále platí, že nikdo nemá jistý recept, všichni oscilujeme mezi jasným „nevím“ po subjektivní „já se domnívám“. Ale na budoucnost jsme všichni zvědaví stejně. Jestli se někde můžeme maličko informovat, pak je to historie. Pravda, nic takového se ještě nikdy nestalo, ale třeba najdeme někde v minulosti nějakou událost, nad kterou by mohlo mít smysl se pozastavit. Vážím si toho, že se do historicky-rizikové debaty se mnou pustil profesor historie Martin Kovář.

Tento rozhovor jsme natáčeli přímo před legendární plachetnicí Niké a to poslední večer před otevřením speciální expozice v ostravské U6 v Dolních Vítkovicích. Kolem nás potichu chodili chlapi z Nadačního fondu dobrodružství a dokončovali expozici pokud možno potichu, aby nerušili naše natáčení. Hned druhý den během slavnostní vernisáže jsme se dověděli, že se ruší všechny akce a za pár dní se zavřela muzea. A tak jsem se zveřejněním čekal až do okamžiku, kdy se muzea zase otevřou a kdy naše povídání bude moci fungovat i jako pozvánka. Přijďte si na vlastní oči prohlédnout ty (slavný kapitán Konkolski odpustí) necky, na kterých sám obeplul Zeměkouli…

Neví, jestli jste na tom stejně jako já: zatímco některé části světa kvůli koronavirové karanténě hladověly, já jsem přibral. Ubylo pohybu, nebylo kam chodit cvičit (kromě lesa, kde jsem běhal a cvičil, ale sám jsem na sebe byl vždycky míň přísný, než trenér) a tělo mělo jiný režim. Pohodovější a hladový. Ideální chvíle na zveřejnění druhé části rozhovoru s trenérem Ladislavem Pokšteflem. V této části jsme si totiž povídali právě o tom, co s tělem.

S Petrem Juračkou, zkráceně PJJejem (pýdžejdžejem:-) jsme toho už spolu hodně nacestovali i natočili – V Egyptě, v Amazonii i s Adamem Ondrou při práci na seriálu a tak… Ještě nikdy jsme ale neudělali rozhovor o tom, jak pracuje, jak zpracovává fotky, jak přistupuje k pravdě ve fotografii… Toto video vzniklo při společné cestě na Island, kde jsme dotáčeli materiály pro seriál Srdcaři na severu, a taky do mého filmu o kolapsu civilizací. Doporučuji – v ideálním případě byste se měli bavit a ještě k tomu něco dovědět!

S Václem Cílkem jsme se potkali u něj na chalupě, abychom udělali dotáčku do filmu Civilizace, který teď dokončujeme. Rovnou jsme natočili i tento rozhovor – nevím jak to je ve vašem okolí, ale na mém fcb a kolem mne mám pocit, že se všechno zjednodušuje, kamarádi se dělí na ty, kteří mají až přehnaný strach a na ty, kteří naopak mají pocit, že všichni všechno přehání a dohromady se nic neděje. Hlavně s tím být rychle hotov, hodit to ze stolu a pryč a zabalit do nějakého obecně zažitého klišé. A do toho silná slova, emoce, řeči o válce a tak…:-o Takže tentokrát jsme se s Václavem Cílkem bavili o těch hlučných a silných slovech, jako že za všechno může člověk, že nám to příroda spočítá atd. (však jste jich už sami určitě slyšeli spoustu) a spíš jsme se vždycky posunuli k tomu, co může udělat člověk sám se sebou a jak na dění kolem sebe pohlížet. Možná trochu komornější, intimnější rozhovor pro ty, kteří si chtějí uchovat zdravý rozum a radost ze života, alespoň trochu vybalancovanou duši, ať už se kolem děje cokoli.

Velkorysost, přímočarost a nadhled, jaké jsou vlastní vítězům. Vždycky mne nad záběry ze slavné pouštní rallye zajímalo, jak moc mají závodníci své stroje pod kontrolou. Na druhou stranu jsem si vždycky říkal, že přece není možné, aby se ty mnohatunové kolosy řítily tratí napůl neovladatelné…tak jsem se na to všechno konečně zeptal…
Necháte si od velmistra nejtěžších závodů světa poradit, jak řídit, jak držet volant, jak zacházet s únavou?
Na toto natáčení v Ostravské U6 přišli manželé Lopraisovi spolu, a tak i když před kamery jsme si sedli jenom dva chlapi, bylo jasné, že musí přijít řeč i na manželství a vztahy…

Dana Drábová si našla čas i v současném překotném vývoji, abychom natočili tento rozhovor. Moc si toho vážím. Dostali jsme se k tomu, že i katastrofy přinášejí užitek, bavili jsme se o tom, jak dlouho trvá, než se změní světové systémy získávání energie, a tedy jak rychle počítat (pokud vůbec) s nástupem „zelených elektráren“ atd. Věděli jste, že všechna energie na Zemi pochází ze Slunce? A jak se změnilo veškeré železo světa po výbuchu v Hirošimě?
Nemusíte být energetici, aby vás tento rozhovor bavil a aby byl objevný, Dana Drábová má dar lapidárních a přímočarých odpovědí. To jej u odborníků jejího kalibru vzácné a cenné!

Dvanáctého dubna 2008 jsem došel společně s Mirkem Jakešem na severní pól. Uskutečnili jsme tehdy nejdelší českou expedici na tuto „špičku planety Země“. Celou dobu pochodu jsem natáčel – alespoň co podmínky, mráz a okolnosti dovolily, a tak vznikl tento filmík. Nebojte, není to žádný hrdinopis, spíš hříčka o tom, jaká to je vlastně blbost putovat mrazem do místa, kde není ani občerstvení (jak příhodně pravil Fryštenský, cimrmanologové vědí:-), ba ani ukazatel cíle! A přes to všechno jsem šťastný, že jsem tam byl a věřte mi, kdyby to šlo, hned bych se na severní pól okamžitě a kdykoli vydal zas. Ale teď je na řadě spíš to místo dole, na jihu…
Když se dneska zpětně podívám na tu starou záležitost, musím se usmát. Ale byla to krásná doba. 🙂