S Petrem Juračkou, zkráceně PJJejem (pýdžejdžejem:-) jsme toho už spolu hodně nacestovali i natočili – V Egyptě, v Amazonii i s Adamem Ondrou při práci na seriálu a tak… Ještě nikdy jsme ale neudělali rozhovor o tom, jak pracuje, jak zpracovává fotky, jak přistupuje k pravdě ve fotografii… Toto video vzniklo při společné cestě na Island, kde jsme dotáčeli materiály pro seriál Srdcaři na severu, a taky do mého filmu o kolapsu civilizací. Doporučuji – v ideálním případě byste se měli bavit a ještě k tomu něco dovědět!

S Václem Cílkem jsme se potkali u něj na chalupě, abychom udělali dotáčku do filmu Civilizace, který teď dokončujeme. Rovnou jsme natočili i tento rozhovor – nevím jak to je ve vašem okolí, ale na mém fcb a kolem mne mám pocit, že se všechno zjednodušuje, kamarádi se dělí na ty, kteří mají až přehnaný strach a na ty, kteří naopak mají pocit, že všichni všechno přehání a dohromady se nic neděje. Hlavně s tím být rychle hotov, hodit to ze stolu a pryč a zabalit do nějakého obecně zažitého klišé. A do toho silná slova, emoce, řeči o válce a tak…:-o Takže tentokrát jsme se s Václavem Cílkem bavili o těch hlučných a silných slovech, jako že za všechno může člověk, že nám to příroda spočítá atd. (však jste jich už sami určitě slyšeli spoustu) a spíš jsme se vždycky posunuli k tomu, co může udělat člověk sám se sebou a jak na dění kolem sebe pohlížet. Možná trochu komornější, intimnější rozhovor pro ty, kteří si chtějí uchovat zdravý rozum a radost ze života, alespoň trochu vybalancovanou duši, ať už se kolem děje cokoli.

Velkorysost, přímočarost a nadhled, jaké jsou vlastní vítězům. Vždycky mne nad záběry ze slavné pouštní rallye zajímalo, jak moc mají závodníci své stroje pod kontrolou. Na druhou stranu jsem si vždycky říkal, že přece není možné, aby se ty mnohatunové kolosy řítily tratí napůl neovladatelné…tak jsem se na to všechno konečně zeptal…
Necháte si od velmistra nejtěžších závodů světa poradit, jak řídit, jak držet volant, jak zacházet s únavou?
Na toto natáčení v Ostravské U6 přišli manželé Lopraisovi spolu, a tak i když před kamery jsme si sedli jenom dva chlapi, bylo jasné, že musí přijít řeč i na manželství a vztahy…

Dana Drábová si našla čas i v současném překotném vývoji, abychom natočili tento rozhovor. Moc si toho vážím. Dostali jsme se k tomu, že i katastrofy přinášejí užitek, bavili jsme se o tom, jak dlouho trvá, než se změní světové systémy získávání energie, a tedy jak rychle počítat (pokud vůbec) s nástupem „zelených elektráren“ atd. Věděli jste, že všechna energie na Zemi pochází ze Slunce? A jak se změnilo veškeré železo světa po výbuchu v Hirošimě?
Nemusíte být energetici, aby vás tento rozhovor bavil a aby byl objevný, Dana Drábová má dar lapidárních a přímočarých odpovědí. To jej u odborníků jejího kalibru vzácné a cenné!

Dvanáctého dubna 2008 jsem došel společně s Mirkem Jakešem na severní pól. Uskutečnili jsme tehdy nejdelší českou expedici na tuto „špičku planety Země“. Celou dobu pochodu jsem natáčel – alespoň co podmínky, mráz a okolnosti dovolily, a tak vznikl tento filmík. Nebojte, není to žádný hrdinopis, spíš hříčka o tom, jaká to je vlastně blbost putovat mrazem do místa, kde není ani občerstvení (jak příhodně pravil Fryštenský, cimrmanologové vědí:-), ba ani ukazatel cíle! A přes to všechno jsem šťastný, že jsem tam byl a věřte mi, kdyby to šlo, hned bych se na severní pól okamžitě a kdykoli vydal zas. Ale teď je na řadě spíš to místo dole, na jihu…
Když se dneska zpětně podívám na tu starou záležitost, musím se usmát. Ale byla to krásná doba. 🙂

Taky při sledování filmů ze skal přemýšlíte, kde museli viset lidi s kamerami, aby se to, co vidíme, povedlo natočit? Napadlo vás, jak to, že se nabízí tolik pohledů na stejnou situaci? Toto je malá pocta kameramanům, kteří se mnou natáčeli seriál Balkánem nahoru a dolů s Adamem Ondrou. Moc si vážím silného a kladného ohlasu na náš seriál, a proto jsem vzal část mé přednášky Natáčení v mizerných podmínkách, a natočil jsem ji jako youtube video. Díky tomu se můžete podívat do zákulisí vzniku tohoto seriálu. A Adamovi na dálku přeji sílu a pevné nervy s odloženou olympiádou!

I za normálních okolností nastávají doma situace, kdy něco zaskřípe, někdo se naštve… Jak správně reagovat, jak najít pochopení pro děti a pro partnera, a přitom obhájit sám sebe? Ve dnech karantény kvůli čínské chřipce jsme spolu doma mnohem víc, než bývá běžné. Nemusí to být vždycky snadné… Nora Vlášková je výborná vztahová terapeutka. Už jsme spolu jedno video pro tento kanál natočili a mělo poměrně velký ohlas. Plánovali jsme proto další – a děj světa nám sám nabídl téma. Co se to tedy teď děje – jak se odráží karanténa na našich životech – je snadné „jenom“ být doma?

Přináším vám druhý díl rozhovoru o tom, jak je zneužíván Facebook, jak lze využívat jeho funkcí k cíleným manipulacím lidí, jaká rizika s sebou nese užívání této platformy a jak fungují vnitřní mechanismy. Nejsem propagátorem světového spiknutí, ba nejsem ani proti Facebooku, sám ho mám, jen si myslím, že je prostě dobré vědět, jak funguje, aby člověk alespoň trochu tušil, co dělá…

V září 2020 by měl do českých kin vstoupit film Civilizace – Dobrá zpráva o konci světa. V souvislostmi s koronavirovou situací by se někomu mohlo zdát, že se to téma „najednou zjevilo“. To ale není pravda, film vzniká už čtyři roky a natáčel se po celém světě. Nejedná se ani o apokalyptickou vizi neslavného konce! O tom, jaký je obsah filmu a také jak se vztahuje k současné situaci na celém světě je právě tato debata moderátorky Martiny Kociánové s egyptologem Miroslav Bártou, režisérem Petrem Horkým a historikem Martinem Kovářem.

Šestnáctého března oslavila narozeniny skvělá zpěvačka a skladatelka Radůza. Měl jsem tu čest, že skládala hudbu k jednomu mému filmu. Chtěli jsme se společně dobrat i té klíčové písni, která se pak hraje pod závěrečné titulky, kdy v kině někteří lidé vstávají, ale jiní se naopak ještě usadí a nechají celý příběh, aby v nich dozněl. Je vám tedy jasné, jak důležitá skladba to je. S Radůzou jsme se u klavíru bavili o tom, jak by skladba měla působit, o čem by měla být a tato skromná a obětavá dáma mne pozorně vyslechla s tím, že se mi ozve. A opravdu – snad za dva týdny mi najednou zvoní telefon: „Dobrý den tady Radůza, máte chvilku? Něco bych vám zahrála“ …a spustila zpěv i s klavírem. Byla to krásná píseň, co vám budu povídat, ale nějak jsem tam necítil tu emoci, o kterou mi šlo. Sebral jsem odvahu a upřímně to i řekl do telefonu. „Jasně rozumím, nebojte, to se povede. Já se zase ozvu“ – a zavěsila. Sám moc dobře vím, jak je křehká osobnost autora, když cokoli tvoří. Aby člověk dokázal přijmout nesouhlas anebo připomínky někoho jiného, k tomu je potřeba velké otevřenosti a velkorysosti. Ještě jsme podobné telefonáty měli snad tři – pokaždé šlo o krásné písně, ale nikdy jsem si nebyl úplně jistý. Nakonec jsme se potkali v roce 2014 opět u klavíru v ateliéru. Spíš to bylo takové rozloučení, film už byl skoro hotov, míchal se zvuk a za pár týdnů jsme šli do kin.
„Tak se nám to nepovedlo, že?“ Rovnou s upřímností sobě vlastní Radůza otevřela naše společné téma. Ostatní skladby ve filmu skvěle fungovaly, ale ta poslední, klíčová, zkrátka pořád unikala. „Jen jsem vám ještě chtěla zahrát takový motiv, co mne před pár dny napadl.“ A zahrála a zazpívala naprosto dokonalé stvoření všech představ a emocí, které jsem si na závěr příběhu představoval. Byl jsem naprosto ohromen! To bylo přesně ono! Zbývaly tři dny – a během té doby se díky obětavosti všech zúčastněných podařilo zařídit studio, v tom odvedla velikou práci produkční Kristýna Drozdová, dohodnout celou kapelu, zkomponovat celé aranžmá a píseň natočit. A tak na konci filmu nakonec byla přesně ta píseň, přesně ta nálada a to sdělení, které jsem chtěl. Jak obrovskou sílu ta písnička má, dokresloval fakt, kolikrát se mi ozvali neznámí lidé, kteří mne žádali, abych jim tu písničku poslal. Nemohl jsem, nejsem autor. A tak snad až teď, po letech navíc ku speciální příležitosti, jako narozeninový dárek autorce jsme sestavili tento skoro-klip. Radůzo, pevné zdraví, hodně lásky, inspirace a odvahy! A Vám všem, co máte rádi její tvorbu stejně jako my, přejeme, ať se písnička i s obrázky líbí! (Vlastně, teď si uvědomuji, že to je i maličko opožděný dárek panu Miroslavu Zikmundovi, ke 101. narozeninám.)

Po čtyřech letech natáčení po celém světě už jsme ve střižně. Film o kolapsech lidských civilizací nám vzniká pod rukama. Je neuvěřitelné, že zrovna ve dnech, kdy dokončujeme trailer, nastane celosvětová epidemie koronaviru. Ještě před měsícem, by mnozí nevěřili, že je to možné. Toto je film, který nemá plašit, není to další apokalyptická výhrůžka. Je to připomenutí, co se už stalo a co se děje teď. Je to připomenutí, co platilo a platí, na co se pozapomnělo. Například na to, že budoucnost nikdy netvořili mrtví nebo nenarození lidé…

Měl jsem tu čest natáčet s paní Goodall prozatím třikrát. Poprvé snad před dvaceti roky, naposledy loni. S dovolením na začátku pominu její moudrost a znalosti, ale rád bych zmínil, že paní Jane je ukázkou toho, jak může být stárnoucí dáma krásná… a teď k jejímu poselství, její misi – přes studia šimpanzů a hyen (ano, docela málo lidí to ví!) se oklikou dostala k tomu, co všechno za svůj život zjistila o lidech. Co ví o světě a jak se dívá na budoucnost nás všech. Za svou vědeckou práci byla povýšena do šlechtického stavu, má řadu vyznamenání a ocenění, pod OSN je advokátkou zvířat. Přitom je skromná, soustředěná a cílevědomá. Tento rozhovor, co jsme spolu vedli v Praze, mne trošku lekal určitou dávkou pesimismu. Ale je to mobilizující pohled, paní Jane snad neumí přijímat ani složité věci jinak, než jako motiv k dalším krokům.