Povídání o tichu s úspěšným českým spisovatelem Josefem Formánkem…
Pepa přijel na vltavský hausbot unavený po celém dni v Praze. Právě možnost povídat si a natáčet večer, byla ukázkou důvěry, ukázkou našeho kamarádství, protože to znamenalo, že si navzájem věříme, i když ani jeden z nás nemá situaci úplně pod kontrolou a vydáváme se na vlny nejisté budoucnosti. Když jsem hrubý sestřih poslal Pepovi k posouzení, vyčítal si, že je před kamerou málo energický, měl pocit, že toho říká málo… Já mám jiný dojem. Právě ztišení a tempo této debaty mi připadá velmi osobní, výjimečné. Pepa se tu ukazuje, jak ho znám ze společných setkání, ale málokdy v médiích. (navíc ke Knize o tichu mi to přijde na místě, no ne?)