Petr Horký
„Kdo chce letět, musí skočit!“
Narodil jsem se padesát let po vynálezu ledničky, tedy v roce 1973 (shodou okolností to bylo i 75 let poté, co Jaroslav Kříženecký promítnul na Pražské světové výstavě první české filmy). Jsem nedělňátko, bylo to čtvrtého února. Od dětství mě zajímalo cestování a filmařina, a tak jsem po revoluci v osmadevadesátém nezačal podnikat, ale cestovat. Proto nejsem milionář (kdoví, třeba někdy budu?), ale mám mraky zážitků a solidní archiv. Navštívil jsem asi stovku zemí a natočil zhruba stejný počet filmů. Došel jsem na severní pól, po svých přešel Grónsko, objevil potopené lodě na Maledivách atd. Jako autor a spoluautor jsem napsal a spolunapsal deset knih (a Bože chraň – jedny skripta!), z nichž se některé staly bestsellery. Dvakrát mi dali cenu Egona Ervína Kische za literaturu faktu, nominovali mne na Českého lva a na Czech Press Photo. Dík za ty ceny i za to, pokud jste to někdo dočetli až sem…
…a pro milovníky detailů pár dalších podrobností:
Vystudoval jsem základní školu v Brně na Slovanském náměstí. Poté, co jsem přežil první roky pod vedením naší tehdejší soudružky učitelky, byl jsem pro zbytek života víceméně vybaven mnoha odstrašujícími zkušenostmi a to mne také celkem logicky dovedlo k přesvědčení, že další lidi už snad budou lepší, a tedy že není možné, aby na světě všichni byli hovada. Zde prazárodek mého optimismu a víry, že skoro všechno se dá nějak přežít.
Pak jsem udělal maturitu v Brně na gymnáziu na Koněvově ulici a konečně opět v moravské metropoli státnice na Masarykově univerzitě, na pedagogické fakultě. Obor Občanská výchova (pozor, až po pádu komunismu!) a Speciální pedagogika. Zde zárodky toho, že pořád o něčem mudruji, vymýšlím a vstupuji do debat – nemůžu si pomoci, jsem učitelskej… (ale to byli a jsou i jiní velikáni naší historie, jako Komenský, Šimek, Vláčil, Svěrák – tak snad to nakonec nebude tak zlé).
Následovalo stěhování do Prahy za prací v roce 1995. Brno mám moc rád a moc rád se tam vracím, koneckonců do tohoto města patří moje vzpomínky na nádherné první lásky, na muzikantské začátky a mejdany, kde mne Vlasta Redl, Wabi Daněk a Slávek Janoušek učili, jak pít alkohol……ale aby si člověk mohl nezávisle fungovat po svém a věnovat se tomu, co chce, jde to snáz v Praze.
Živil jsem se jako moderátor v televizi, odvysílal jsem kolem tisícovky živě vysílaných pořadů Studio 6, mraky dalších relací, dokonce jsem moderoval setkání 28 prezidentů evropských zemí… Po určité době mi začalo připadat, že skoro všechny zajímavé lidi jsem v této zemi už potkal, skoro s každým jsme si něco řekli pro nějaké pořady – ale nic po mne nezůstává. Zavřu hubu a konec. A tak jsme se čím dál víc začal věnovat natáčení, které mne zajímalo od dětství, následovaly první minutové reportáže právě pro Studio 6, pětiminutovky do Objektivu a konečně první seriál Neznámá Země, když ve tvůrčí skupině Drdová – Ladman uvěřili mým plánům a podepsali se mnou první režisérskou smlouvu.
Moderování mne ukrutně baví, moc rád stále beru moderátorské zakázky a výzvy, ale jako režisér jsem šťastný.
Pak další státnice na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku, obor režie. Kromě spousty velmi cenných workshopů a setkání (s některými spolužáky i učiteli spolupracujeme do dneška a je to super!) mne výrazně posunulo jedno filmové cvičení, které jsem totálně zpackal. Zjistil jsem, že i dobrý scénář (který jsem napsal) lze natočit blbě (ano, točil jsem to já) – a od té doby si dávám veliký pozor na sestavu štábu. Je to jako posádka lodi. Každý člověk i poslední runner hraje klíčovou roli v tom, jaká je nálada, jaká je energie a chuť s něčím si dát práci, aby to dopadlo dobře. Naučil jsem se, že režisér musí myslet na všechno a na všechny.
Teď studuji doktorát na Fakultě mediálních studií Univerzity Karlovy, protože mne velmi zajímá možnost usadit si skoro pětadvacet let práce v médiích do teoretického rámce. Moc mne to baví, tak uvidíme…
Podrobnosti o knížkách zde a filmech tady.